O knize: rok / Vylétám ze vchodu a zdravím maminky na dovolené na lavičce po nákupu potravin. Na rameni mi tíží starý batoh a v něm jsou pro maminky (a obecně pro kohokoli jiného) úžasné věci. Například opravdová krysí lebka. Pytlík broskvových pecek – při přeskakování obrubníku narazí se suchým zvukem. A mnoho dalších zajímavých věcí. Vitka čeká za garážemi, kde oceloví brouci pompézně lezou do lesa a svými kovovými rohy trhají matičku Zemi. Vitka nemá na jedné noze ponožku. Ale na tom druhém - kvalitním, z vlny, s oběma nohama v sandálech, jak se na šamana patří. Za jeho zády mu říkali blázen, hlupák, idiot, ale nikdo by si nedovolil říkat Vitku do tváře: jeho pěsti byly wow, tak těžké. Bylo to léto, které nikdy neskončilo. Trvalo to a trvalo, malátný horký srpen, ztrácející zaprášené boty a toužebně se díval na prašnou cestu, kterou musel ještě urazit. Cesta, která jde věčně. Když jsem každé ráno otevřela okno, cítila jsem ten rituál. To vše je Vitka – jeho stopy. Měli bychom mu být vděční za nekonečné léto. Přesto je velmi mocným šamanem. Chci být stejný! Bože, jak já se to všechno chci naučit!